"... nebuď nervózní, neboj se, hlavně pořádně poslouchej co máš dělat a na všechno se zeptej! A zavolej mi! Nebo ti raději zavolám já? Já ti zavolám! Neměla bych jet raději taky?"

"Mamí proboha..."

Jsem tragická figurka... tragéd, co marně hledá smysl toho co ostatní hrdě nazývají životem. Jestlipak existuje někdo jako já? Někdo, kdo právě teď sedí někde v rohu a přemýšlí – pokud strčím hlavu do lavoru s ledovou vodou, probudím tak v sobě alespoň trochu životního elánu? Marná snaha, řekla bych mu, tohle už jsem zkoušela... nefunguje to. Tak zkusíme teplou...

Občas mě chytají podivné manýry, které se projevují tím, že se snažím být za elegantní dámu. Tak tomu je i dnes. Je velmi brzy ráno a já vycházím z domu - černé kalhoty od kostýmku, elegantní kabátek téže barvy, světle šedý šál umně uvázaný kolem krku, nezbytné podpatky, vlasy stočené do hladkého

"Ach jo."

"Co vzdycháš?"

"To myslíš vážně?"

"Co?"

"No, že se ještě ptáš."

"Hm... ano."