Honba za diamantem - Zazvonil zvonec

Toto úžasné a nepřekonatelné dílo vzniklo přímo tady na stránkách PP, a to spontánně, v komentářích pod dílem Malin.

Pachatelé toho všeho??? Malin, Kelt, Hladovec a má maličkost.

Jsem přesvědčena o tom, že nás Kelt tou svojí drogo drogo omáčkou chtěl otrávit, aby na něj zbylo víc diamantů (co na tom, že diamanty dosud nemáme, ba ani netušíme kudy tudy, abychom je našli – to je jen malý a nepodstatný detail). Poté co jsem mu sdělila, že jeho podlý plán byl odhalen, ať se přizná, vylezl na strom a nechce dolů (nebo možná nemůže) a odmítá s námi komunikovat. Nic nepomohlo, výhružky, sliby, přemlouvání, Malin Keltovi dokonce slíbila pusu. Nic, zarputile seděl na větvi a komíhal nohama.
Malin se cítila dotčena, že Kelt odmítl její polibek, prohlásila, že jsme všichni jedna pakáž a odešla trucovat za nejbližší keř. Hladovec mi nadal, že nevím kdy mám držet pusu, hodil po Keltovi botu a s naštvaným bručením: "Nechám vás všechny tady, vy rozmazlení fagani," odešel k tábořišti, kde si začal balit svých pět švestek (on nás tady snad chce vážně nechat).
"Keltééé," zakřičela jsem do té výšky, "nebuď labuť a pojď dolů!"
"Pojď ty nahoru," odpověděl mi s výraznou ironií v hlase, moc dobře ví, že neumím lozit po stromech (ale už to, že vůbec odpověděl byl menší zázrak).
Raději jsem šla za Malin (holky mají držet při sobě), ale ta se jen zlostně zakousla do zlatého nugetu a s tím, že bych si měla jít vyčistit pleť (tím chtěla říct co, že mám pupínky... nééé), zalezla hlouběji do keře.

Takže tu máme tichou domácnost.


Auril




Nálada naší výpravy se ustálila na mínus pětadvaceti. Celý den jsme se nehnuli z místa, navíc to vypadá, že všichni úspěšně splníme bobříka mlčení. Hladovec si sice provokativně sbalil saky paky, jako že odchází, ale byl ještě trochu omámenej z té Keltovo rajské, takže se nemohl zaboha rozhodnout, kterým směrem se má vlastně vydat. Třikrát vyrazil na cestu, a třikrát se vrátil zmaten zpátky do tábora. To ho natolik udolalo,že usnul, stočen do klubíčka – aniž by si stihl sundat batoh, před svým stanem. Soudě podle rambajzu, který se z toho směru line, spí skutečně tvrdě. Kelt se zabydlel v koruně stromu a vypadá to, že jen tak dolu nesleze, protože si momentálně s partou makaků navzájem vybírají vši z kožichu. Auril oškubala všechny orchideje v okolí, vpletla si je do vlasů a teď hopsá kolem jako brazilská verze víly Amálky. Ach jo, to je teda den.
"Bzzzm."
"Plesk!"
"Bzzm, bzzzm, bzzzm."
"Plesk, plesk!"
"Sakra, jedeš, potvoro!" poruším bojovně ticho.
Auril se na mě se zájmem podívá. Nevím, čím to je, ale jí dali ti otravní moskyti už pokoj. Zato mě žerou čím dál víc a to ve všech směrech!
"Bzzzzm," ty potvory si nedají pokoj.
"Bzzzm," oženu se, jednoho zaplácnu, ale dalších dvacet mi lítá kolem hlavy.
"JÁ UŽ SE Z TOHO ZBLÁZNÍM!!!"
"Bzzzm"
Auril si sedla na kámen a nepokrytě se baví mojí marnou snahou zachránit se.
"AAA!" kličkuju mezi stromy jak zajíc a za mnou se vznáší hejno těch krvežíznivých bestií.
"Neřvi, oni tě stejně neslyší," poradí mi Auril, když profrčím kolem.
"Radši přidej!" volá za mnou ta dobrá duše.
V tu chvíli mě napadne spásná myšlenka – voda! Ve vodě se jich konečně zbavím! Z posledních sil se vydám směrem, kde tuším řeku, vyběhnu mezi stromy a dostanu se na malou planinku – trochu se zarazím, tady to ještě neznám – v běhu se ohlédnu, malí trapiči jsou mi stále v patách, zakopnu o šutr– bum, bác, prásk. Ležím na zemi, před očima mi tančí hvězdičky, to byla pecka. Po chvíli se vzpamatuju a posadím se. Komáři mě spokojeně žerou, ale to je mi fuk. Před očima se mi to blejská a není to ránou do hlavy. Koukám na ten šutřík, o který jsem se málem přerazila. A že to není ledajaký šutřík. V záři zapadajícího slunce se třpytí obrovský diamant. Pořádně se rozhlédnu po planince. Podobných "šutříků" tam je... Zkusmo jich pár obrátím a pokaždé se v posledních paprscích dnešního dne objeví další vzácný kámen. Hurá, pomyslím si – naše mise je u konce.
"Hurááá"hulákám vesele.
"Auuuríííl, Keltééé, Hladovčééé! Jede se domůůů!"

 


Ozvalo se praskání křoví a dupot.
"Hele co jsem..." leknutím jsem ztratila řeč.
Z křoví nevylezla Auril, ani Hladovec, dokonce ani Kelt. Na kraji mýtinky stál lesní běs Bytroušek v celé své děsivé běsnivosti. Zřejmě byl zaskočen stejně jako já, neboť se na mě nevrhl a jen si mě překvapeně prohlížel. Úporně jsem dumala, co budu dělat a na čele mi vyrazil studený pot, neboť začínalo být jasné, že se Bystroušek docela rychle z toho překvapení vzpamatovává. Jako odpověď na moje myšlenky se mu z hrudi vyvalilo mohutné zamručení. A jé, situace se stávala neúnosně kritickou, vrozené instinkty mi velely vzít nohy na ramena, ale dolní končetiny vypověděly poslušnost. Honička s moskyty mě připravila o poslední síly. Rezignovaně jsem si kecla mezi diamanty (aspoň že umřu bohatá) a odevzdaně jsem pozorovala Bystrouška. Zdálo se, že o něčem úporně přemýšlí, nejspíš o tom, jak mě sežrat. Kupodivu mě ta představa už ani nevyděsila, tak jsem byla zmořená. Komáři, kteří to všechno zavinili mezitím v klidu pokračovali s večeří. Dnes jsem zkrátka k sežrání, no.

Běs dopřemýšlel a rozhodl se, úplně jsem slyšela, jak kolečka v tom jeho Bysrouškovském mozečku došrotovala, když mu konečně docvaklo, co se mnou. Připravila jsem se na nejhorší a raději zavřela oči. Místo očekávané rány mohutnou tlapou znovu zašustilo křoví. Pootevřela jsem jedno očko – Bystroušek cosi kutil mezi stromy, vypadalo to, jako když něco táhne. "Co to... ?!" nevěřila jsem vlastním očím. Běs se ke mně blížil a táhl za sebou – to mě podrž – naší oplakanou přepravku pivínka! Dotáhl ji až ke mně, všimla jsem si že je skoro plná, jen dvě lahve byly prázdné a rozbité. Kouknul na mě a povídá:
"Ty pro já kouzlo, otevřít!" viděl, že moc nepochodil, tak to zkusil znovu,
"Otevřít já – málo. Otevřít ty, já vidět ty – hodně, ty kouzlo udělat pro já," pořád jsem z toho nebyla moudrá. Bystroušek si povzdechl, pak vzal láhev plzně a urazil jí hrdlo o nejbližší strom. České zlato se vpilo do země a ten zbytek, co zůstal v lahvi vytáhl Bystroušek. Prackou si utřel fousy a smutně řekl :
"Otevřít já, málo, málo!"
V tu chvíli se mi rozsvítilo. Šáhla jsem do kapsy pro jeden z osmi otvíráků, které nosím celou dobu naší výpravy u sebe a naučeným pohybem zkušeně odzátkovala láhev, aniž by přišla nazmar jediná kapka. Podala jsem ji fascinovanému Bystrouškovi - hleděl na mě, jako na svatý obrázek. Pak se spokojeně napil a obdařil mě zbožňujícím pohledem.
"Ty mít další?"
"Další co?"
Běs ukázal do lahve.
"Myslíš pivo."
"Pivo," opakoval okouzleně.
"Tady už ne, ale u nás doma máme piva spoustu."
"Spoustu." vydechl Bystroušek toužebně.
Bylo mi jasné, že můj domov se pro něj stal rájem na zemi. Celá záhada byla rázem rozřešena. Bystroušek nás celou dobu nemínil sežrat, nýbrž toužil po pěnivém moku. Čarující moskyt ho špatně pochopil a zaplatil za to životem, neboť když jsme nafingovali smrt, ztratil Bystroušek jedinou možnost, jak rozluštit pivní záhadu. Dobře mu tak. Zlomyslně jsem se zachechtala. Nemám ráda moskyty!
Bystroušek dopil a blaženě si říhnul. Typickej pivař. Má na to geny, možná je vzdáleně příbuznej s nějakým českým strašidlem.No, je čas se vrátit.
"Bystroušku, jdeme."zavelela jsem a vykročila směrem k našemu tábořišti, oddaně následována dalším ctitelem pivařského umění.


Malin




Ač se to zdá neuvěřitelné, dokázali to – přežili a zvítězili. Po všech útrapách našli diamanty a mohli se tedy vrátit domů, ke svým klávesnicím.

Bystrouška si adoptovala jedna hodná pražská rodina, dobrodruzi ho každou neděli navštěvují a nad bečkou piva vzpomínají na brazilské dobrodružství.

A jak naložili s diamanty? To ať vám sdělí každý z nich sám... v deníku je poslední prázdná stránka.

 

KONEC