Honba za diamantem - Spadla klec

Nálada v našich klecích byla víc než pochmurná. Malin si pobrukovala melodii písně "Sbohem buď můj jihočeský kraji" a my ostatní jsme seděli - řečeno slovy mé dobré matky - jako zakletí prdi v lucerně.

S naším rozpoložením ostře kontrastovala atmosféra ve vesnici. Křováci byli plni radostného očekávání a připravovali se na zítřejší veselici. Čarující Moskyt, ten zmetek všivá nedobrá, nám dopodrobna líčil, jak nám Lesní Běs Bystroušek bude okusovat prsty na rukou a jak pěkně budeme ječet a naříkat. Chválil si, jakým způsobem vlákal naši výpravu do pasti a radostně poskakoval, natěšený na povyražení, které se chystá. Hladovec mu odvážně vmetl do tváře obvinění, že se zachoval nečestně a nesportovně, ale Čarující Moskyt se tomu smál jako pominutý.

Zvažovali jsme možnost útěku. V noci přepilujeme liány, kterými jsou klece svázány, Aurilininým pilníkem a vezmeme roha. Ale bylo nám jasné, že nemáme šanci. Křováci jsou tu doma a hravě by nás pochytali. Shodli jsme se, že se smrtí se člověk vyrovnat dokáže, ale čeho jsme se děsili bylo mučení, které nás čeká. Podle šamanova líčení nás čeká utrpení hodné křesťanských mučedníků v prvním století. Kdybychom dostali do hlavy kamenem, to by se dalo vydržet. Vyhlídka na bolest nás drtila a sklíčila na duchu.

Večer domorodci rozdělali oheň, bubnovali, tančili do omrzení a vyřvávali ty svoje songy. Čarující Moskyt byl důležitost sama. Naparoval se jako krocan, když ho Přežraná Anakonda plácal po zádech.

...

Sežral je nebo nesežral, toť otázka... jež vám bude zodpovězena na následujících řádcích.

Za ranního rozbřesku vešel do vesnice Lesní Běs Bystroušek. Vesničané, oblečení ve slavnostních bederních rouškách, posedávali na zemi. Čarující Moskyt a Přežraná Anakonda vedli netvora ke klecím. Zajatci leželi schoulení na zemi a ještě spali. Děsivá trojice došla až k nim.

Ozval se zuřivý ryk při němž stydla krev v žilách. Šaman i náčelník se začali klepat hrůzou. V klecích leželi čtyři mrtví zajatci s podřezanými hrdly. Krvavé šrámy na hrdlech svítily temně rudou barvou. Zajatci měli ruce potřísněné krví, jak se snažili v marném boji o život zastavit krvácení. Bystroušek popadl náčelníka a jedním mocným trhnutím mu oddělil hlavu od těla a hodil ji zuřivě do davu domorodců. Čarující Moskyt vyděšeně ustupoval. Bystroušek byl dvěma skoky u něj a popadl ho svou ohromnou tlapou. Také jemu oderval hlavu od těla. Obyvatelé vesnice se dali na útěk. Bystroušek je pronásledoval. Několik křováků pobil ve vesnici a za ostatními se pustil do džungle.
(Kelt)

 ...

Jsou mrtvíííí oni jsou mrtvííí...

Tak podle vlákání do pasti malým černým mužíčkem a ještě podleji zavražděni, nic netušící uprostřed poklidného spánku plného nočních můr, roňme slzy přátelé, ronme potoky slz... kéž tito stateční dojdou... ale pozor v deníku je další zápis... kdo... Kelt???

Hladovcova mrtvola se posadila. "Ty vole to byl řev! Málem mi praskly bubínky."
Auril se se svým pilníkem probojovala na svobodu a pustila nás z klecí. Malin se vyzývavě podívala na mě a na Hladovce. Svorně jsme prohlásili, že na výpravě do džungle jsou ze všeho nejdůležitější rudé laky na nehty a rudé rtěnky.

Bůh žehnej Auril a Malin.

Kelt

Halelujá...

Řev Bystrouška musel být slyšet snad až do naší zlaté domoviny. Jo jo, dala bych nevím co za to být teď doma. Místo toho čučím v téhle smradlavé džungli, chce mě sežrat Běs a v dohledu není ani jeden diamant. Tohle jednoho naštve...

"Rychle posbírejte po vesnici co se dá a mizíme," toť Hladovcův plán na pár nejbližších minut, raději bych to zkrátila na sekundy, ale bohužel velitelem je tady on. No, možná bohudík.

Rychle jsem prošmejdila pár chatrčí – mačeta, vak s něčím co se snažilo tvářit jako voda, kus sušeného masa, Keltova baterka, kousek kůže (doufám, že ne lidské) na které je namalovaná nějaká mapka a mrtvej krocan (krocan a v džungli???). V dalším pátrání mi zabránil neustále se přibližující Bystrouškův řev. Naznala jsem tedy, že je nejvyšší čas zmizet (jen co si trošku upravím makeup).

Doběhla jsem ke klecím, kde už mě nedočkavě vyhlíželi ostatní. Kelt si zaťukal na čelo: "Teď si maluj voči."
"No co, chceme umřít hezký, že jo," mrkla na mě Malin. Aspoň někdo mě tady chápe.
"Nejste normální," zakroutil hlavou Kelt.
"Tak hele..." pustila se Malin do Kelta, ale jejich rodící se hádku utnulo hrůzostrašné Běsovo zařvání, které se dle mého názoru ozvalo až hrůzostrašně blízko.
"Ústůůůp!" zavelel duchaplně Hladovec. Nikoho z nás nemusel moc pobízet. Prchali jsme džunglí dlouhé hodiny (mně to připadalo spíš jako dny), kličkovali, zametali za sebou stopy, pokládali pasti a pak totálně vyčerpaní padli k zemi.

Na džungli se snášela noc a Bystrouška již nebylo slyšet. To nás uklidnilo a usnuli jsme spánkem spravedlivých.
Probudíme se do nového dne??? Já doufám, že jo.... Chci ty diamanty sakra!

Auril

... 

A co dál... vzdají honbu za diamanty a vrátí se domů nebo nedbajíc toho, že jim je v patách Běs, budou dále kráčeti za vidinou bohatství.

,,Oběěěd!!!" ozval se Keltův zpěvný hlas, ladně se vyhnul silným kmenům guamy, přelétl řeku a zastavil se, až u uší třech zbývajících grimeros.

MALIN: ,Jídlo zase to blbý jídlo! Cožpak nemůžu zhubnout ani tady!
HLADOVEC: Zhebnout, maximálně tak zhebnout, z toho vašeho věčnýho fňukání.
AURIL: No tak prrr kamaráde... (obrací na ruby kapsy z tepláků). Nesliboval jsi nám před odjezdem nehynoucí slávu a bohatství... ba... ba...(začíná natahovat) bazén v něm dva nádherný andělíčky, Kena co je zabalí do ručníku a přitiskne ve svých svalnatých pažííích...
KELT: Oběěěd!!!
MALIN: Strč si ho za klobouk Skelete!
KELT: (Přichází. V ruce třímá stehenní kost - pravděpodobně zbytek z čarujícího Moskyta - s koncem obarveným od omáčky) Tak hele Vy tři! Naposledy jsem vařil, jako dítě ve školní družině velikonoční vajíčka... a to z donucení!.Teď jsem pro Vás, zmáčený ve vlastním potu, připravil rajskou , tak zavřete pusy a začněte jíst!
HLADOVEC:...(sedne si ke kýblu a ochutná) Hmmm... hmm... není to špatný.
MALIN: Co jsi do toho dal. Chutná to přímo božsky.
AURIL: Nevěděla jsem, že tady rostou rajčata!

"Duc, duc,duc," tráva vyrostla, prošla otvory do útrob, prorostla vnitřnostmi kolem žaludku a obejmula mé srdce. ,,Tiše, tiše můj drahý, " šeptala...  Seděl jsem opřený o liánu a sledoval tajemný úkaz na jezeře... "Duc,duc,duc"...  mé srdce bilo do rytmu Petra Iljiče Čajkovského. Jako víla tančící po oblázcích skákala Auril z jedné labutě na druhou... trojitý tulup... dvojitý ridbergr... zakončený nááádherným telemarkem. Úchvatná podívaná. Dojaty k slzám jsem tleskal do lopuchu, také Malin tleskala a v radosti objímala Bystrouška, který také plácal svými mohutnými dlaněmi.
Tráva opustila stisk mého srdce a nasměrovala můj zrak ke Keltovi...

Ten v horlivosti nazul piškoty a nadchnutý tou podívanou hupsnul na první labuť... salto portále. Pod jeho ladnými skoky ptáci mizeli neslyšně pod hladinou. Housle a viola nabraly dramatický spád. Kelt ucítil svou příležitost. Stisknul jeden z leknínů mezi zuby a Auril pevně mezi boky. ,,Je libo tango dámy a pánové?" hulákal na nás.

Na scénu přichází Bedřich Smetana a ujímá se dirigování orchestru... Hudba na počest veletoku Vltavy a Pražský hrad, jenž vyrostl na druhé straně jezera, nám vehnaly slzy do očí... Má vlast nám nikdy nebyla vzdálenější a přesto se nikomu domů nechtělo. Byli jsme šťastni, obrovsky šťastni

......

Kelta už jsme však víckrát vařit nenechali.

Toť zápis Hladovcův,léta Páně 2009, duben

Hladovec