Honba za diamantem - Brazilský křovák
14. únor 2010 | 19.23 |
A jak to bylo dál??? Chtěli byste znát pokračování brazilské výpravy?
A já vám to nepovím a nepovím... haha nepovím...
Nu dobrá... povím.
Otevřeli jsme jednu láhev piva a jali se u ní debatovat nad tím, jak záhadného Tarzana, Bystrouška, lišku Ryšku či opičáka dopadnout.
Mnoho toho vymyšleno nebylo.Já si musela nalakovat nehty, Malin skuhrala, že je jí špatně a Klet ji poučoval, že příště musí jíst zlaté nugetky pomalu, postupně a zapíjet vodou. Velký vůdce Hladovec byl stále dojat a rozjímal nad tím, jak dobře své svěřence vychoval.
"Chřasty chřast..." ozvalo se najednou z pralesa. Znechuceně jsem odložila lak na nehty a při hledání krvavého pilníku si trochu zabrblala: "To nemůže být chvilku klid, pořád nějaké drámo. Kdyby aspoň počkali až jednomu zaschne lak..."
"Chřasty, chřast..." Hladovec vyskočil na nohy. "Kdo tam!" zvolal mocným hlasem. Odpovědí mu bylo pouze opětovné zapraskání v křovinách.
"Už toho mám fakt dost!" zavrčel a vběhl do pralesa. Zděšeně jsme na sebe pohlédli.
"Tak a jsme bez vůdce," reagovala Malin, domnívala se totiž že Hladovce již nikdy nespatří. Následovala truchlivá minuta ticha.
"Hele," ukázal po chvíli Kelt směrem ke křovinám, ze kterých... vyšel Hladovec. V rukách držel cosi malého, černého a zmítajícího se.
"Co je to?" divila se Malin a šťouchla do toho prstem.
Já si zatím , pro jistotu, brousila pilník o kámen.
"Vypadá jako člověk," prohlížel si Kelt zvědavě neznámého.
"Brazilský křovák," poučila jsem ty neznalce základních a pro život potřebných informací. Kelt mi věnoval pochybovačný pohled. "Se dívám na National Geographic, ne!" odsekla jsem mu
"Třeba zná opičáka," napadlo Malin.
Všichni souhlasně zamručeli.
Auril
...
Poradí našim neohrožencům křovák, jak zneškodnit šílené monstrum Bystrouška nebo je to jen další lest, kterou si pro ně zákeřná džungle nachystala?
Jakoby odnikud přistoupil k ohništi malý černý mužíček. Jeho zjevení nás k smrti vylekalo. Na krku měl náhrdelník z usušených hadích hlav, v uších, nose a ve rtech měl několik piercingů z lidských prstních kůstek a byl strašidelně pomalován hlinkou. V liánové bederní roušce měl vpleteny barevná pera.
"Pusťte toho muže!" promluvil směrem k Hladovcovi.
Hladovec postavil zmítajícího se domorodce na zem. Ten jej udeřil pěstí do levého boku a zmizel ve tmě.
"Jak to... jak to, že mluvíte česky?!" vzpamatovala se Auril a svírala rukojeť pilníku, až jí zbělely klouby.
"Jsem Čarující Moskyt! Šaman posledního kmene brazilských křováků."
Auril na mě vyplázla jazyk. Čarujícího Moskyta to zjevně potěšilo a vyplazoval jazyk na nás na všechny dobré dvě minuty, než pokračoval v proslovu.
"Nemluvím česky. Mluvím brazilsko-křovácky, ale mám schopnost vložit do svých slov sílu, aby mi ten, kdo mě poslouchá, rozuměl ve svojí rodné řeči."
"To je sice pěkný," poškrábal se Hladovec na hlavě, "ale toho se nenapijeme."
Šaman se zdál být zmatený jako včela.
"Máme žízeň," přispěchal jsem veliteli na pomoc.
Šaman rozpačitě ukázal k řece.
"Těch dvou si nevšímejte," řekla Auril.
Vyplázly jsme na ní s Hladovcem jazyk. Toho se chytil Čarující Moskyt. Tentokrát si dal záležet a jazyk mu visel z úst pět minut. Bylo vidět, že nás považuje tvory solidně vychované, znalé dobrých mravů.
Auril pokračovala: "Dlouhou dobu nás sleduje podivná zrzavá postava. A ke všemu nám dneska sebrala naše věci. Nevíte co je zač a kde jí najdeme? Nutně potřebujeme svoje vybavení zpátky."
"To je Lesní běs a nic vám nesebral," mávl šaman ledabyle rukou.
"Lesní běs?!"
"Nesebral?"
"Kde je naše pivo?!"
"Mám tam tyčinky do uší!"
Čarující Moskyt trpělivě čekal. Po chvíli jsme se utišili.
"Lesní běs je neškodný. Živí se termity a byl jenom zvědavý. Je to zvláštní druh běsa. Po našem se mu říká Tar Zanbystro Ušek."
Koukali jsme jako pitomci, ale domorodý čaroděj to přehlédl a pokračoval. "Vaše věci jsem vám vzal já. Klid! Posaďte se! Zase vám je vrátím, ale potřebuji malou službičku od vaší mocné kouzelnice." Kývl hlavou k Malin. Ta se po nás bezradně rozhlédla a spolkla několik zlatých zrnek, aby zakryla rozpaky.
Čarující Moskyt pokračoval. "Sleduji vás delší dobu a viděl jsem, co dokážeš." Hovořil Malininým směrem. "Při vylévání tvého kouzelného nápoje se otřásala zem, hřmělo a papoušci padali jako přezrálý manga. Když mi pomůžeš, vrátím vám všechno v pořádku a netknuté."
"A jakou pomoc potřebuješ?" zeptala se Auril. Její kamarádka nebyla schopna slova.
"Náš náčelník Přežraná Anakonda je nemocný. Bolí ho břicho a kroutí se jako had. Vařil jsem bylinkové čaje, dával obklady a nic. Posedl ho zlý duch. Zkusil jsem ducha vyhnat. Prozpěvoval jsem do ochraptění, poskakoval kolem jako kdyby mě kousla nemocná opice, chrastil jsem kostěnými chrastítky - ještě teď mě brní ruce - a pořád nic. Nic! Musíš mi pomoct. Přežraná Anakonda mi dal čas do zítřejšího poledne. Pak mě nechá nabodnout na kůl." Ruka mu mimoděk zabloudila za záda.
"Au!" plesk! "Blbí..." Malin si vyděšeně zakryla ústa. Čarující Moskyt se na ni přísně podíval. "Blbí zlí duchové... mizerný," vykoktala Malin.
Kelt
...
Tak a tady je potřeba se zastavit drazí čtenáři... No ano, hovořím právě k vám. K tomu brejlounovi co věčně drobí na klávesnici a i k té bárbínce, co si může hlavu ukroutit nad naším počínáním.
Hladovcův klášterní výcvik byl, přiznejme si... naivní. Rozdíl, mezi neslyšným jaguárem a BAF-ající matkou představenou zpoza stromu, je přeci jen markantní. Nemůžeme se tedy divit jeho unáhleným rozhodnutím, jež často zavedly naše dobrodruhy do značných nesnází.
A co třeba Auril? Ta má přeci se zvířaty zkušenost, může někdo namítnout. Ovšem králiček, na kterém testuje svojí kosmetiku ve svém brněnském bytečku, přeci není žádným nebezpečným zvířetem, to vám snad nemusím vysvětlovat.
Proč tedy tu strašnou lest nezjistila chytrá hlavička Malin a nebo ten srandovní válečník? Proč, proč?
Když se pod ,,Zlatým,, vodopádem objevil v jejich zoufalé situaci místní domorodec, neměli důvod mu nevěřit, neměli důvod se ho bát. Byl přeci tak malý a roztomilý. Dokonce mluvil jejich mateřštinou.On se v džungli narodil. U koho jiného by měli být více v bezpečí? A přeci... to, že se vydali v jeho stopách bylo tím nejhorším tahem šachisty v dějinách hry, jenž bude mít fatální následky a značně ohrozí úspěch celé výpravy. Dnešní noc to přijde. Možná i dojde ke konci celého příběhu. Nebude kdo by jej měl psát. Dnešní partie rozhodne nad osudem dámy, střelce, pěšáka i krále. Stůjte při nás!
Indiánská vesnice, do které jsme následně zavítali, nás vrátila do pravěku. Tedy alespoň tak jsme si ho představovali v hodinách dějepisu. Černé Indiánky s povislými ňadry, děti vyškrabující morek z kostí, muži opracovávající pazourek. Smáli se na nás a mávali nám, ale sotva jsme se začali shánět po nemocném, spadla klec a to doslova. Nějaké děcko běhající po čtyřech, jako šelma vyskočilo a zakouslo se Keltovi do krku. Náš hrdinný grimeros mávaje šavlí, ve snaze zbavit se toho parazita, setnul hlavy okolo stojícím čumilům. To však Indiány nevyvedlo z rovnováhy. Bylo jich jak mravenců. S obrovským řevem se na nás sesypali a během okamžiku nás zavřeli do bambusových klecí. Zítra za svítání máme být oběťmi pro Boha džungle. Toho, jenž se prý živí jenom termity...Lesního Běsa... Bystrouška!
Hladovec