Honba za diamantem - Bystroušek

 Toto úžasné a nepřekonatelné dílo vzniklo  na stránkách Pište Povídky, a to spontánně, v komentářích pod dílem Malin.

Já to, se souhlasem ostatních autorů, upravila a sepsala dohromady.

Pachatelé toho všeho???Malin,Kelt, Hladoveca má maličkost.

Ano, kdyby nebylo žen, svět by již dávno zanikl... Malin a Auril, hrdinné to dívčiny, zahubí přízrak strachu jež je pronásleduje v hlubinách brazilské džungle nebo ne...?   
 

Malin vyrazila na neznámého pronásledovatele s holýma rukama. Vzápětí se k ní přidala Auril s taseným pilníkem. Z obou bojovnic šla taková hrůza a děs, že kdybych je potkal sám v lese, zakousnu se do pařezu a dělám suchou větev.
Patrně přesně tohle udělal náš tajemný přízrak. Nebo vzal roha, pamětliv úsloví: Všichni měli ruce vod krve, jenom já hubu. V každém případě po něm nebylo ani vidu, ani slechu. Propátrali jsme okolí, nikde nic. Vrátili jsme se na stezku z lebek a šlapali dál. Hučení před námi neustále sílilo. Odpoledne jsme došli k vodopádu.
Umrlčí stezka končila náhle, padesát metrů od zátočiny menší říčky. Před námi se otevřel výhled na nádherný vodopád. Byl vysoký dvacet metrů. Voda padala volně prvních deset metrů a potom se tříštila o skalní výstupek do mlžné tříště. Shodili jsme batohy ze zad, opřeli je o jeden z balzových stromů a seběhli k říčnímu korytu pod vodopádem.

Byla to krása. Nahoře vlevo od vodopádu stál mahagonovník, na kterém sedělo několik papoušků Ara. Mohli být skoro metr velcí a jejich barevné peří zářilo v odpoledním slunci. Ten pohled bral dech.
Malin si zula boty a brouzdala se v písčitém okraji říčního břehu. Po chvíli se sklonila a zalovila rukou pod vodou. Narovnala se.
"Rychle! Pojďte sem! Dělejte!" volala na nás.
Přiběhli jsme k Malin. V pravé natažené dlani se jí něco zablýsklo. Málem nám vypadli oči z důlků. Zlatý nuget! Velký jako vlašský ořech!
Nadšení bylo bouřlivé. Povykovali jsme jako děti, zuli boty a vrhli se do vody. V záchvatu zlaté horečky jsme přesívali písek sem a tam.
Začalo se stmívat. Skoro jsme si toho nevšimli. Našli jsme stovky zlatých zrnek a několik větších nugetů. Žádný už nebyl tak velký jako ten Malin, ale nám to vůbec nevadilo. Radovali jsme se.
Vylezli jsme na břeh a při obouvání bot promluvil Hladovec, a to velice moudře.
"Utáboříme se a zůstaneme tu dva, tři dny. Diamanty nám neutečou a pár kilo zlato nikdy nemůže uškodit." Sklidil obrovský aplaus a několik obdivných pochval adresovaných jeho vůdcovským schopnostem a charakterovým přednostem.
Vystoupali jsme po mírném svahu, abychom se utábořili, rozdělali oheň a uvařili večeři. Došli jsme si pro batohy pod balzový strom. Krve by se v nás nedořezal. Zmateně jsme se rozhlíželi, obešli jsme několik stromů v okolí. Naše věci byly pryč.

  
Kelt

...

To je konec... Nemají nic, nic, níííc... jsou ztraceni...  

"Co budeme dělat, co budeme dělat???" volal vyděšeně Kelt. "Všechno naše pivo je fuč, prostě fuč... co budeme dělat, co budeme dělat???"
Věnovala jsem  Keltovi soucitný pohled, a pak mu vlepila pořádného facana: "Kelte, to chce klid, situace je kritická ne však bezvýchodná," snažila jsem se zachovat zdání ledového klidu..
"To určitě vzal ten opičák," pronesl zamyšleně Hladovec.
"Co by opice dělala s Aurilinými šminkami?" otázal se věcně Kelt.
"Ách..." zajíkla jsem se plačtivě, až teď jsem si totiž uvědomila všechny důsledky, které s sebou zmizení zavazadel nese.
"To nebude opičák," zvýšila Malin hlas. Všichni jsme ji s napětím sledovali. Že bychom se konečně dozvěděli co je rezavé individuum zač? A odkud to Malin ví? Spolupracuje s ním? Je snad zrádce? Takové otázky se nám, členům expedice,  honily hlavou. Hladovec už přemýšlel nad tím jak nejlépe Malin potrestat za sprostou zradu a spolčení se s nepřítelem.
"Je to..." Malin napínala, nic nedbala, že naše nervy jsou již tak napnuté jako tětiva, "je to TARZAN!" vykřikla Malin dramaticky.
Já dostala záchvat smíchu, Kelt si poklepal na čelo a Hladovec se Malin jen zeptal: "Už jsi někdy viděla rezavého tarzana?"

  
Auril

...
    
,,Žádnej Tarzan, Bystroušek!", řekl Kelt.
,,Bystroušek? No ty jsi ale sladký chlapeček," pohladila ho Auril po hlavě. ,,Když budeš hodný, babí řekne večer další pohádku."
,,Třeba o Dědovi a třech zlatých nugetách," dodala Malin a se slovy, "tam už mi vás nikdo nevezme moji milaaaaškovéééé," spolkla další blyštící se kámen!

Sedm pilníku, rukavice, dva mikrotenové sáčky make-upu, rohlík z Alberta, spodní prádlo, mačeta, Pýcha a předsudek (do půlky sežraná termity), příručka S.A.S. - Jak přežít!, ešus, česká vlajka, sbírka básní s věnováním od Dzany a čtyři lahváče...
Bez  těchto věcí, opravdu nemůžeme jít dál. Ať už hladem nebo trudomyslností, zahyneme bídnou smrtí do pěti dnů, těla spolkne džungle a bude konec. Naše výprava se zhroutila, jak domeček z karet. Proč! Proč teď! Byli jsme tak blízko.

,,Všichni ke mně!" zvolal jsem hurónským hlasem. ,,Přátelé, kamarádi, milenci dobrodružství a milenky krásných okamžiků. Zažili jsme zde, v této nebezpečné, sluncem rozpálené, zemi nejednu úzkost, překonali jsme nejednu záludnou překážku... MY... rozmazlený děti velkoměsta!"  Kelt se snažil něco namítnout, ale já jeho zdvižené tři prsty ignoroval.
,,A vzdali jsme se snad? Ne! Pamatujete si na ten zápas v osmasedmdesátým, kdy Antonín Panenka ležérním dloubákem zachránil předem ztracenou situaci?"
Odpovědí mi bylo sborové: ,,Neee! "
,,No právě! Jsme ještě příliš mladí na to, abychom to zabalili. Ať si je to liška, opice, nebo duch, my tu zrzavou věc doženeme a NAŠE věci si vezmeme zpět!!! I kdybychom ji měli rozcupovat na tisíc malých opiček, duchů a lištiček!"
,,Jooo!" Kelt se (jako tradičně) rozplakal a Malin s Auril mě začaly vyhazovat do vzduchu, až jsem si z toho ublinknul.

Hladovec

 ...

Rosela pestrá, papoušek Fischerův, Alexandr vousatý, Ara Ararauna, papoušek šedý Žako a lenochod. To je zhruba složení směsi, kterou Hladovec vrhnul z výše dvou a půl metru, do které ho po patnácté vyhodily Auril a Malin.
Děvčata, zasažená nechutnou sprškou, uskočila stranou a rozeběhla se umýt k říčce. Hladovec dopadnul na zem, jak dlouhý, tak široký.
Zatímco se velitel škrábal na nohy, došel jsem pro dřevo. Šero houstlo. Vyndal jsem z kapsy krabičku zápalek v igelitovém sáčku a zapálil oheň.
Malin a Auril se natáčely k plamenům ze všech stran, aby se usušily. Hladovec si prohmatával naražená žebra. Dívky se tvářily nakvašeně. První promluvila Auril.
"Ty ses poblil," vyčítala Hladovcovi.
"Nepoblil," odrazil její výpad.
"Ale poblil," přisadila si Malin.
Hladovec vypadal zarputile a odsekl umíněným hlasem: "Nepoblil! Jenom jsem si chlapsky vodplivnul."
"To jistě!" odsekla Auril! "Dva, tři litry!"
"Co máte, kdo po kapsách?" změnil jsem téma hovoru.
Hladovec vytáhnul krabičku nábojů (zbraň měl naštěstí s sebou u řeky), sérum proti uštknutí křovinářem a ještě jedno na chřestýše, mapu, zapalovač a balíček modrých Winterfresh.
Já vyndal sirky, kapesní nůž, lupu, náplasti a větvičku suchého jmelí.
Potom jsme s Hladovcem nestačili valit oči.
Auril s Malin vyndaly růžovou rtěnku, červenou rtěnku, rudou rtěnku, lesk na rty, několik tužek na oči, tři řasenky, dvoje několikabarevné oční stíny, odličovací ubrousky, šest laků na nehty, dva odlakovače, hydratační krém, několik reklamních lahviček tělového mléka a pleťové vody, dvě manikúry, jeden zkrvavený pilník a pár drobností, jejichž účel jsme s Hladovcem nebyli s to pochopit.
"Pokud se objeví Tarzan Bystroušek, asi mu pěkně zmalujete ksicht," komentoval situaci Hladovec.
Malin s Auril se zakabonily. Já jsem nijak nereagoval - hryzalo mě svědomí. Nakonec jsem to nevydržel a z podšívky maskáče vytáhl jednoho lahváče. Zavládlo nebezpečné ticho. Nejraději bych se zavrtal do země. Bylo to k nevydržení. Hladovec pomalu zajel rukou do své bundy... a vyndal druhé pivo. Malin mrkla na Auril, a každá vytáhla taky po jednom lahváči.
Hladovec povstal. Oči se mu leskly dojetím. "Jsem na vás pyšný, děti moje!"

 
Kelt