Honba za diamantem - Křižovatka
Toto úžasné a nepřekonatelné dílo vzniklo na stránkách Pište Povídky, a to spontánně, v komentářích pod dílem Malin. Já to, se souhlasem ostatních autorů, upravila a sepsala dohromady.
Pachatelé toho všeho???Malin,Kelt, Hladoveca má maličkost.
Vše se dramatizuje, nervy jsou napjaté k prasknutí... co udělá Auril, neohrožená amazonka bránící svá práva a čest? Bude pro ni pomsta sladká a pro dva zrádce z vlastních řad s příchutí smrti???
S pilníkem (rezervním) v jedné ruce, ostře ořezanou tužkou na oči v druhé a obličejem pomalovaným válečnými barvami (rudá rtěnka je užitečná věc) jsem vypadala opravdu nebezpečně.
"Ale, ale pánové... copak jsem to zaslechla?" pronesla jsem s hrozivým zablesknutím v očích.
"Ehm... nic," zakoktal Hladovec a snažil se tvářit jako neviňátko. Kelt se schovával za velký uschlý list.
"Malin!" pravila jsem.
Něco zašustilo a zakřupalo, načež se z křovin vynořila Malin s bedýnkou piva. Pomalu ji položila na zem. Vytáhla dvě láhve a zkušeně je odzátkovala.
"Naše rukojmí," zazubila jsem se tak, až Hladovce oslnil můj zářící úsměv (bez bělící pasty ani krok).
Malin lehce natočila lahve a první pivní kapka dopadla na zem.
"Nééé," vykřikl Kelt a ukápla mu slza.
Hladovec trpěl mlčky.
Auril
Bez komentáře rychle listuji deníkem, jak toto dopadne...
Dnes se opět ukázalo, že Hladovec právem patří do čela výpravy. Nastala neobyčejně prekérní situace. Auril a Malin potají vyslechly náš rozhovor s Hladovcem, špatně si ho vyložily a bylo zle.
Stáli jsme ve dvojicích proti sobě. Malin začala pomalu vylévat plnou láhev piva.
Zlaté krůpěje dopadaly tesklivě na zem, jako slzy všech sirotků světa. Džungle temně povzdechla a obloha se zbarvila doruda. V dálce zahřmělo, země se otřásla a ze stromů začali padat mrtví papoušci. Květy orchidejí povadly a ve vzduchu čpěl pach síry, smrti a rozkladu.
"Klidně ho vylijte všechno, nám to nevadí," pronesl Hladovec lhostejným hlasem.
Malin znejistěla a ukázala na mě: "Tak proč brečí jako malej kluk?"
"To je přece jasný," vysvětloval Hladovec a vydatně mě plesknul přes jizvu na čele. Na několik vteřin jsem omdlel bolestí.
"A co ty řeči o tom, že nás chcete prodat?" procedila Auril mezi zuby.
"To je nedorozumění." Hladovec opatrně volil slova. "Prodali bychom vás. To jo. Ale hned bychom vás zase vysvobodili. A za ty peníze by byla spousta lahváčů."
"Vysvobodili... jako princeznu..." Malin zasněně hleděla do prázdna a obrátila láhev hrdlem vzhůru.
Auril se však tvářila ještě trochu nedůvěřivě.
"Kelte! Pilníček na nehty!" rozkázal Hladovec.
Vyndal jsem ho z kapsy a podal Auril. Nerad. Dobře mi posloužil, když mi lenochod zalezl do děr po plombách.
Auril se celá rozzářila a schovala zbraně do pouzdra od manikúry.
Všichni jsme si s úlevou oddechli a posbírali papoušky k večeři.
Nepamatuji si, kdy přesně nastal ten zlom, ale bylo to někdy krátce po této události, co jsme s Malin a s Auril začali Hladovcovi potají přezdívat Táta.
"Já tě prostě miluju, Auril!" volal Hladovec.
"Já tě miluju taky!" křičel jsem štěstím bez sebe.
"A já tě miluju ze všech nejvíc!" poskakovala Malin kolem Auril a políbila ji na tvář jako já s Hladovcem.
Plácali jsme Auril po ramenou, objímali ji a vychvalovali do nebes.
Auril nám přichystala překvapení, jakého bychom se nenadáli. Před chvílí se s hranou lhostejností zeptala: "Dáte si někdo bourbon?" a vytáhla z batohu litrovou láhev Čtyř růží.
Malin zvýšila večerní příděl na dvě piva. Papoušci měli maso křehké jako holoubata, večerní džungle ožila rušným zvukem a my si připadali jako v ráji.
Malin a Auril šmakovaly Čtyři růže podstatně víc, než pivo. Za necelou hodinu seděli s rukama kolem ramen, pořád se chichotali a co chvíli jedna druhou napomínali, ať se ztiší nebo přijde hajnej. Smáli se tomu jako střelený asi podvacáté a my s Hladovcem nevěřícně kroutili očima. Když přišel čas ke spánku, odskočili jsme si ulevit do křoví. Děvčata to kupodivu zaregistrovala a ukrutně falešně a nahlas začala zpívat písničku "Zastavili krocani, pustili se do chcaní..."
Jeden by to do nich neřekl!
"Dáš si kafe?" zeptala se Auril sotva jsem vylezl ze stanu.
"Rád, díky. Nikdy! Nikdy ti to nezapomenu!" pronesl jsem přehnaně slavnostním hlasem. Auril se zakřenila a začala nalévat další dva šálky pro Malin a Hladovce, kteří už se také soukali ze svých plátěných příbytků.
Seděli jsme mlčky kolem ohně a popíjeli kávu. Boleli nás všechny svaly v těle, byli jsme k smrti utahaní a poštípaní od moskytů, mravenců a brouků. Seděli jsme, každý zahloubán sám do sebe, daleko od matky civilizace, která nás nikterak nevybavila pro fyzické a psychické vypětí spojené s pobytem v džungli. Jediným částečně vytrénovaným členem expedice byl její velitel Hladovec. Od svých pěti let byl vychováván v klášteře řádu Milosrdných sester Srdce Ježíšova u Opavy. Zde prodělal dlouhou kůru očistných půstů a třídenní workshop pro budoucí misionáře se simulací džungle v klášterní zahradě. Ale i Hladovec seděl dnes podivně zamlklý a neustále se šťoural klacíkem v ohništi.
"Au!" plesk.
"Blbí moskyti!" ozvalo se unisono čtyř hlasů, protože jsme se všichni přidali k Malininu oblíbenému výkřiku. Malin výhrůžně vysunula spodní čelist, ale pak jí začaly cukat koutky a než se rozesmála, smáli jsme se všichni. Začali jsme dostávat větší a větší záchvat a řehtali se jako blázni. Váleli jsme se v křečích po zemi a slzeli a bolela nás břicha od smíchu, který neměl konce. Najednou Hladovec vyskočil na nohy a zavelel.
"Na cestu, bando, nejsme tady na borůvkách!"
Kelt
Na Hladovcův povel si naše partička sbalila svých pět švestek, bednu pivka a vyrazila na další pouť džunglí. V příšerném dusnu a horku jsme se plahočili a plahočili, hekali a fňukali, ale Hladovec je neústupným velitelem. Hnal Kelta neúprosně před sebou, ten sekal a prosekával až se mu chudákovi od mačet kouřilo. Snažil se proti takovému zacházení důrazně protestovat: "Jsem raněný a znám svá práva."
Načež se Malin začala dožadovat třicetikorunového poplatku za ošetření.
Já dění kolem sebe moc nevnímala. Ulomil se mi nehet, takže jsem musela vymyslet strategii, jak nejlépe inkriminovaný nehet zapilovat, aby působil souměrně s ostatními. Když mi Hladovec (zřejmě v dobré víře) poradil ať si všechny nehty ostříhám... udělalo se mi mdlo.
Uprostřed kříšení mé osoby se Ketl náhle zarazil a ukázal před sebe. My zbystřili zraky a snažili se zahlédnout, co že to Kelta tak zaujalo.
Křižovatka! Křižovatka, ze které vedly tři cesty. První, byla vyšlapána pralesní zvěří, druhá se téměř ztrácela v neprostupném a nepřátelsky vyhlížejícím porostu a ta poslední byla dlážděna lidskými lebkami.
"Kudy tudy?" otázala se Malin.
Auril