S oslavnou písní
co dere se na rty
kde navždy zůstane
umlčena
Jde průvod svatých lidí
pod krokem ozývá se
křik zhrzených žen
A v rohu zaplakalo týrané děcko
pravda z hrdla jeho
právě vyšla ven
Tak pějme ódu
O tom
že jsme tu byli
O tom
že tu ještě pořád jsem
Zametám stopy...
Kde jsou?
Zavřete oči...
Už dávno přišla jsem!
Ptáš se - kdo jsi ty?
Ptám se - kdo jsem já?
Nevím
raději pojďme si hrát
Třeba na boha?
A křičím
A křičím
Necítím
ale slyším vše,
mohla bych vyprávět
a za sto let
až zajde svět
budu se smát
vodku popíjet
A křičím
A
Psáno pro jednu menší soutěž, kde šlo o přetextování písně Dust in the wind od kapely Kansas -> zde si ji můžete poslechnout
Ve ztichlém koutku prasklých rtů
svou síť pavouk splétá
Za ucho spadla slza všedních dnů
co tisíc let svou cestou si tekla
Inspirace a múza spolu s básnickým či prozaickým střevem si sbalili pět švestek a vypařili se. Přidávám tedy opravdu jen a pouze momentku ze dna šuplíku, která nemá absolutně žádné ambice tvářit se jako vážně míněný pokus o kousek poezie.
"... nebuď nervózní, neboj se, hlavně pořádně poslouchej co máš dělat a na všechno se zeptej! A zavolej mi! Nebo ti raději zavolám já? Já ti zavolám! Neměla bych jet raději taky?"
"Mamí proboha..."
Čas plyne...
A šedý vlas
Padá
do lánu kopretin