Honba za diamantem - Přízrak

Toto úžasné a nepřekonatelné dílo vzniklo  na stránkách Pište Povídky, a to spontánně, v komentářích pod dílem Malin.

Kterou cestou půjdou? Ta s lebkami se jeví jako nejzajímavější, ale mají dosti odvahy?

,,Jdeme tudy!" Zavelel jsem a ukázal roztřeseným prstem na cestu s lebkami. ,,Je to sice o něco delší cesta, ale o to horší terén!"
Sbor mých udatných grimeros souhlasně přikyvoval. Malin chytla jednu z lebek a začala klapat s její spodní čelistí.
,,Co jste vy,  byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy!", řekla hlasem znějícím jako ze záhrobí.

Náhle se před námi něco mihlo. Zrzavá, obrovská opice nebo snad člověk? Všechny nás to děsně vyděsilo!
Přitiskli jsme se k sobě... Kelt jako hrdinný Dartagnan vytáhl svoji mačetu (odkaz pradědečkův z bojů s Turkem). Zbylí tři mušketýři se vydali krok za krokem v jeho šlépějích.
,,Všichni za jednoho!" trefně poznamenala Auril.
Jak jen tohle dopadne?

Hladovec

Vydali se tedy cestou lebek, odvážní to mužové a ženy. Zaslouží obdiv a slávu... klaňte se, vy, co jim nedosahujete ani po kotníky.

Malin uštknul had.
Cesta z lebek příjemně ubíhala pod nohama, opice vřískaly v korunách stromů a já byl rád, že nemusím sekat liány. Po dvou hodinách cesty se přihodily dvě věci naráz.

Za prvé, na Auril seskočila z větve Jararaca, druh smrtelně jedovatého křovináře a zaútočila jí na obličej.

Za druhé, v tom samém okamžiku uklouzla Auril noha na jedné z lebek. Auril upadla a letící Jararaca ji minula. Dopadla tak k nohám Malin a bývala by se odplazila pryč a všechno mohlo dobře dopadnout. Jenomže Malin se polekala a se slovy: "Užovko pitomá, blbá!" hada nakopla do zad. To si křovinář nenechal líbit, zakousnul se Malin do lýtka a vypustil solidní dávku jedu.
Auril se vrhla k Malin, pohladila ji po vlasech a snažila se ji utěšit: "Tady už se nedá nic dělat! Tak ahoj, Malin," zvedla se k odchodu.

Malin, která byla v šoku jí krátce zamávala. Když tu opět bodoval Hladovec. Z kapsy maskáčové bundy vyndal podlouhlý balíček s nápisem Institute Butantan s obrázkem hadí hlavy.
"Co to je?" zeptal jsem se.
"Polyvalentní sérum proti uštknutí všech druhů křovinářů. Jararacy,  Muty a tak... Malin dostala injekci do zadku a byla zachráněna.

Později jsme s Auril mudrovali nad tím, proč Hladovcovi trvala aplikace injekce dvacet minut, ale na nic jsme nepřišli.
Malin se přece jen ještě bála a ptala se Hladovce, jestli neumře. Ten jí odpověděl, že na tohle kousnutí zahyne každý čtyřicátý člověk. Malin nás přepočítala. Náramně ji to uklidnilo, nikdo čtyřicátý tam nebyl.
Pokračovali jsme v cestě. Napravo se mezi mahagonovníky mihla zrzavá postava. Nebo se mi to zdálo?

Kelt

Zrzavá, tajemná postava? Kdo nebo co je zač? Pralesní monstrum? Zemřou snad naši PPliteráti???

Přízrak rezatého stvoření se nad námi vznášel jako neodbytné mračno moskytů. Každý nenadálý zvuk vyvolal vlnu paniky, všichni jsme ztuhli hrůzou a se zatajeným dechem čekali, co s sebou přinesou nadcházející okamžiky.
Když jsme po jednom obzvláště hlasitém křupnutí, stáli ve ztuhlé pozici asi dvacet minut, nedalo mi to a prohlásila jsem: "Mě už to nebaví!" usadila se na nejbližší vyviklanou lebku a jala se pozorovat ostatní, jak dlouho ještě vydrží ve strnulosti.
Po pěti minutách odpadla Malin: "Po té injekci mám necitlivou pravou půlku, víš jak je to nepříjemné?" obořila se na mě nakvašeně. Bohužel zaslechla mé hudrání, že se mohla snažit o trochu víc neboť tohle, se rovná zradě všeho ženstva.
Teď to byl souboj mezi Hladovcem a Keltem. Kelt byl v mírné nevýhodě, stál totiž jen na jedné noze a měl rozpažené ruce (ztuhlost ho totiž zastihla v okamžiku, kdy Malin předváděl, na jaké taneční kreace balí holky).
Hladovec vypadal suverénně a neohroženě. S Malin jsme se shodly na tom, že to určitě vyhraje. Jaké bylo naše překvapení, když se Hladovec po dvacetidevíti minutách zhroutil a sípavým hlasem volal: "Pivooo, pivooo..."
"Kelt je vítěz!" zvolala jsem tedy a potřásla mu rukou. Kelt se ukláněl, poděkoval mamince, tatínkovi a bohu, přijal gratulaci od Hladovce a vyfotil se s Malin.
"Tak, to by stačilo!" přerušil veselí Hladovec, "musíme vymyslet co s tím zrzkem."
"Svoláme válečnou poradu," radostně zatleskala Malin.
"A vymyslíme léčku," dodala jsem já.
"Amen," zakončil Kelt.

Auril

Nenecháme se vystrašit nějakou přerostlou liškou!" zahájil poradu velitel výpravy.
"To nebyla liška," ozvala se nesměle Auril.
"Byla to opice nebo člověk v opičí kůži," přidala se k ní Malin.
"Je to postava z temnot, posel pekla, zabiják hledačů diamantů," snažil jsem se odlehčit atmosféru.
Hladovec si pohrdavě odfrknul. "Ať je to co je to, se mnou se nemáte čeho bát.
V první řadě musíme dát najevo naši převahu. Půjdeme odvážně dál! A ještě něco. Rozhodl jsem se využít příznivého terénu." Přejel naši expedici přísným pohledem a pravil: "Doženeme zpoždění! Přidáme do kroku a dorazíme k Serra dos Parecis podle časového plánu. Já půjdu vpředu a udám tempo pochodu. Znám dobře ty vaše líný zadky! Proto vám budu předzpěvovat v ostrém rytmu, vy to po mně vždycky zopakujete. To vám pozvedne ducha a cesta bude veselejší."
Zírali jsme na Hladovce s naprostým zděšením. Viděl naše výrazy. Znovu nás přejel pohledem a vykřikl: "Je vám to všem jasný?!"
Leknutím jsem se postavil do pozoru, zasalutoval a zvolal: "Jasný! Pane!"
Hladovec spokojeně přikývl, vyrazil kupředu a spustil mocným hlasem, který jsme si nikdo strachem nedovolili ignorovat.
Hladovec: "Hladovec je generál,"
Sbor: "Hladovec je generál,"
Hladovec : "kdo by se s ním v džungli bál,"
Sbor: "kdo by se s ním v džungli bál,"
Hladovec: "ten, kdo k cíli doskáče,"
Sbor: "ten, kdo k cíli doskáče,"
Hladovec: "dostane dva lahváče,"
Sbor: "dostane dva lahváče,"
Hladovec: "Hladovec dostane šest,"
Sbor: "Hladovec dostane dva..."
Hladovec zpomalil, zastavil se a otočil se čelem k nám. Z očí mu šlehaly blesky, svaly na čelistech měl zatnuté. Chystal se něco říct, ale stejně jako nás všechny, i jeho zaujalo temné hučení, které se ozývalo zepředu ve směru našeho pochodu. Hladovec se beze slova otočil a pokračoval dál. Šli jsme mlčky za ním. Malin si masírovala zadek. Auril mi poklepala na rameno a ukázala mezi stromy, kde se v šeru mihnul temný stín.

Kelt

Rezavý přízrak stále pronásleduje naši skupinku lovců diamantů, proč již dávno nezaútočil a nesežral je? Co učiní dobrodruzi? Budou statečně bojovat nebo se zbaběle vzdají...

Hladovec si bleskurychle serval pušku ze zad a zamířil na místo, kde jsme spatřili onen podivný stín. Auril hlasitě polkla, a schovala se za Kelta. Ticho se prodlužovalo a naše expedice byla napnutá jako špagát na prádlo. Po druhé minutě mi došla trpělivost.
"ÁÁÁ!" Zařvala jsem z plna hrdla. Velitel sebou škubl a vypustil směrem k nebi splašenou dávku ran. Auril leknutím poskočila až si z toho kecla na zem. Zamířila jsem rozlíceně směrem, kde jsem tušila výskyt zrzavého přízraku.
"A už toho mám DOST. Hejbni tím chlupatým pozadím a vylez!" hulákala jsem, celá rozčilená.
"Slyšíš mě?! Přestaň slídit, vylez a bojuj jako chlap!"zaujala jsem bojovou pozici, pěsti zatnuté.
Ticho.
"Nebo jako obluda...?"dodala jsem trochu nejistě.
Kelt, dívající se na mě s hrůzou v očích, zašpital směrem k Hladovci, jestli ten hadí jed nemohl znecitlivět kromě jedné půlky i mozek. Když Hladovec nad odpovědí zaváhal, jen ho to utvrdilo v nejhorším. Pak se na mě unisono koukli, v očích lítostivé porozumění.
"Nechte si ty pohřební výrazy! Malin má pravdu!" zastala se mě Auril. Vděčně jsem se na ni usmála.
"Nejsme žádný ba... teda, nejsme žádný vořezávátka, ne?!" Pravila Auril rozhodně a vytasila svou nejstrašlivější zbraň – ano, onen slavný pilník! Pilník, pod jehož precizně nabroušenou hranou již skápnul nejeden zloduch. Otřela zaschlou krev o šortky a postavila se neohroženě vedle mě.

Malin