Honba za diamantem - Stav nejvyšší nouze

Toto úžasné a nepřekonatelné dílo vzniklo na stránkách Pište-Povídky, a to spontánně, v komentářích pod dílem Malin - Honba za diamantem.

Pachatelé toho všeho??? Malin, Kelt, Hladovec a má maličkost.

Nebozí autoři... statečně však překonávají veškeré překážky jež jim osud staví do cesty. Toho je důkazem další zápis páně Kelta.

"Vlečeme se jako smrad!" prohlásil rozhodně velitel Hladovec. "Za poslední dva dny jsme ušli šest kilometrů. Podle mých výpočtů, to jsou tři kilometry za den."
"Za to může Kelt, ten prosekává cestu," mínila zlomyslně Auril.
"Nemůže," zastala se mě Malin.
"Ptal se vás někdo na něco?!" vyjel ostře Hladovec. "Mluvte, až když jste tázáni! Je to tím, že Kelt seká jen jednou rukou. Na, tady si vezmi moji mačetu a budeš klestit cestu dvakrát rychleji."
Musel jsem uznat, že Hladovcův nápad má něco do sebe, tempo pochodu se zrychlilo. Ale pak se stala hrozná věc. V zápalu boje jsem přehlédl gumovník a odražená čepel mačety mi rozsekla čelo.
Auril reagovala rychle. Utrhla si rukáv košile a se slovy: "Rána se musí zaškrtit směrem k srdci," mi jej uvázala okolo krku a začala utahovat. Naštěstí Hladovec zasáhl včas - přežil jsem.
Malin vytáhla lékárničku. "Neboj, já ti to zaštupuju." Otevřela krabici s červeným křížem. Uvnitř byl jeden obvaz, krabička antibiotik, Framykoin, špulka s nití a tři lahváče.
Při šití jsem se snažil, aby se mi v obličeji nehnul ani sval, ale Auril večer u ohně tvrdila, že jsem ječel jako když mě na nože berou. Schoval jsem jí pilníček na nehty. Málem jí z toho šlehlo.

Kelt

Nálada v naší partě pisálku, jež opustila svá pera či klávesnice a vydala se za diamantovým dobrodružstvím, byla nevalná. Kelt mě obviňoval z pokusu o vraždu.

Všem stále dokola ukazoval zarudlé rýhy na krku a nic nebal mého vysvětlování: "Snažila jsem se ti zachránit život ty jeden nevděčníku!"

A aby toho nebylo málo, ještě se mi škodolibě posmíval, když jsem zjistila, že byl ukraden a podle schován můj pilníček na nehty. Mé zděšené pobíhání po táboře mu připadalo více než zábavné a po mém zoufalém výkřiku: "Která bestie ho sežrala, přiznejte se!"dokonce propukl v nefalšovaný záchvat smíchu. Mám podezření, že za vším stojí právě on.

Malin pozorovala naše vystoupení se zasněným úsměvem na rtech. Připomnělo jí totiž silvestrovské estrádové vystoupení na TV Nova.
V tom se odkudsi z křovin přihnal Hladovec, přes rameno měl hozenou jakousi podivně vyhlížející opici.
"Večeře je tu," zahalekal a shodil svůj úlovek Malin k nohám.
"Lenochod???" vyhrkl Kelt nevěřícně.
"Nic pomalejšího už jsi chytit nemohl?" svíjela jsem se v křečích záchvatu smíchu a aspoň na chvíli se mi podařilo zapomenout na tu příšernou ztrátu, jež jsem utržila.
"Hladovče, ty lovče," uznale (rozumějte ironicky) pokývala Malin hlavou.
Hladovec se vítězoslavně udeřil do prsou a vydal ze sebe tarzanský pokřik.
Auril, Kelt a Malin na sebe jen mrkli a svorně odešli k bedně s pivem, přiťukli si a zase bylo dobře.

Zapsala Auril

To nejhorší ovšem teprve mělo přijít.

Nastalá pohoda však neměla dlouhého trvání. Pamětliva klíčové důležitosti své funkce v expedici, jsem se jala počítat zbývající lahvinky. Poté co jsem dospěla ke konečnému součtu, zaperlil se mi na čele ledový pot. Vystoupila jsem na šutr uprostřed mýtiny, kde se osazenstvo expedice právě nacházelo (převážně v pozici ležmo) a pronesla tato památná slova:

"Přátelé, kamarádi... je to v háji. Dostali jsme se pod kritický bod!" Tři obličeje na mě nechápavě. "Máme posledních 49 lahvinek. Při naší spotřebě jsme zítra ráno na suchu," dodala jsem tedy se slzou v oku.

Zavládlo zděšené mlčení...

Malin

Hrozí snad výpravě krach? Jak by mohli naši dobrodruzi cestovati aniž by měli k dispozici útěchu v podobě pěnícího moku. Nemožné.

Krůpěje potu nám vyrašila na tváři. Odvlékám si Kelta, znalce válečných porad, stranou.
,,Co budeme dělat? Bláto dochází,."

Vytřeštil na mě oči: ,,Myslíš hromadnou sebevraždu?"
,,Jen kdyby bylo nejhůř! Přemejšlej! Když už nebudou žádný lahváče, když už nebude co nosit, k čemu nám bude Malin?"
,,No jo... to je fakt! K čemu nám bude Malin?" Podrbal si přilbici a pak se na mě zářivě usmál.
,,Přestaň!" zabil jsem jeho hříšnou myšlenku hned v zárodku. ,,Budeme bez piva....BEZ PIVA! Rozumíš tomu!"
Náhle mu zajiskřilo v očích. Vzpomenul si když tehdy, jako pětiletý Keltíček, olíznul poprvé hrdlo láhve tohoto bohémského nápoje. Jak jej později políbil a i přes těch pár neshod, s ním uzavřel celoživotní závazek.
Otočil se ke mně se smrtelně bílým obličejem.
,,Co budeme dělat! Co budeme dělat!"
,,Za takhle nádherný holky dostaneme od zlatokopů takovýhle (ukázal jsem známé rybářské gesto) moře piva. Budeš mít problém ho přeplavat, natož vypít!"
,,Vážně... a není to trochu nemorální?" řekl.
,,Bacha!"
Pozdě. Zpoza křoví vylezla ozbrojená Auril.

Hladovec

Tohle nedopadne dobře...